Vysídlování civilního ukrajinského obyvatelstva z prostorů, kde banderovci působili, ztížilo jejich jednotkám zásobování, což mělo negativní vliv na jejich akceschopnost. Banderovci na oplátku vystupňovali svoji bestialitu a nenávist k zemi, která byla jejich původní vlastí, i ke všem Polákům. Ve dne i v noci šlehaly k nebi záře požárů. Banderovci systematicky ničili a vypalovali vše, co dříve nestačila zničit a vypálit fašistická vojska. Zlikvidovali i to, co se podařilo polským i ukrajinským obyvatelům obnovit nebo postavit po ukončení válečných operací. Jen v polských Beskydách se proměnilo v naprosté rumiště a spáleniště více než 110 obcí a osad s 20 000 zemědělskými usedlostmi. Vedení UPA v čele s generálem Tarasem Čupřinkou bylo v důsledku probíhající operace „Visla“ postaveno před zásadní otázku: Zda jednotky UPA budou schopny udržet dosavadní pozice v Polsku, či zda se mají pokusit probít na území západní Ukrajiny a tam se spojit s ostatními organizacemi ukrajinských nacionalistů, které tam stále působily, nebo zda některé jednotky UPA se nemají pokusit proniknout přes území ČSR a dostat se do okupačních pásem USA v Rakousku nebo v Německu.

V tomto směru byly již v průběhu roku 1946, zejména v přelomu let 1946 – 1947, navazovány rozsáhlé kontakty na vedení OUN v Mnichově, aby bylo rozhodnuto, jak se mají jednotky UPA, dosud rozmístěné v Polsku, zachovat. Hlavní představitel OUN Bandera byl stoupencem „tvrdého jádra“, jak ve vedení OUN, tak i v UPA. Představitelé OUN již krátce po ukončení války v Evropě navazovali úzké kontakty na zpravodajské služby USA, Anglie, Francie. Jak z dokumentů vyplývá, především Bandera úzce spolupracoval s americkou CIA a britskou SIS. Z těchto kruhů pak dostával povzbudivé informace, že v důsledku nárůstu studené války, musí dříve či později dojít ke třetí světové válce, která povede k zániku SSSR.

Jak známo , Slovensko se po 14.3.1939 z milosti Hitlera stalo „samostatným státem“. Jeho prezidentem se stal římsko–katolický kněz Jozef Tiso, který podřídil veškerý ekonomický a lidský potenciál země zájmům nacistického Německa. V září 1939 Slovensko nejen propůjčilo své území německým vojskům k napadení Polska, ale i slovenská armáda se aktivně zapojila do této válečné operace. Po napadení SSSR se i Slovensko podílelo na této agresi tím, že slovenská vláda vyčlenila dvě divize, jejichž úkolem bylo střežit komunikace a důležité strategické objekty na okupovaném sovětském území proti rozmáhajícímu se partyzánskému hnutí. Je nutno však uvést, že mnoho vojáků a důstojníků těchto jednotek se neztotožňovalo s tímto svým posláním a řada z nich přeběhla k sovětským partyzánům. Nejznámější je příběh slovenského kpt. Nálepky, který se stal velitelem partyzánské jednotky a při bojové operaci o město Ovruč padl. Jmenovaný byl posmrtně vyznamenaný titulem „Hrdina SSSR“.

Fašistické velení pod dojmem těchto hromadných dezercí pak rozhodlo o stažení těchto slovenských jednotek. Řada z těchto slovenských přeběhlíků pak vstoupila do jednotek čs. armádního sboru generála Svobody. Bohužel to však byla jen malá část slovenských vojáků, která nepodlehla fašistické ideologii a uvědomila si svoji sounáležitost k bývalé ČSR a společnému boji příslušníků obou národů za osvobození ČSR z fašistického područí. Většina velitelského sboru slovenské armády, část řadových vojáků a především policie se ztotožňovala s ideologií, hlásanou vedoucími činiteli slovenského státu. Zejména měla zhoubný vliv na ovlivňování širokých vrstev slovenského národa Hlinkova garda (dále HG), především na občany mladší a střední generace. Tato organizace se spolu s většinou slovenského kléru plně angažovala v duchu této ideologie.

Toto tragické období slovenského národa výstižně charakterizoval slovenský spisovatel Dominik Tatarka ve své knize „Farská republika“. V průběhu roku 1944 se stále více Slováků začínalo uvědomovat zhoubnost, bezvýchodnost a neudržitelnost Tisova režimu i blížící se porážku fašistického Německa. Ve slovenských horách se formovaly první odbojové a partyzánské oddíly, posílené o výsadky z SSSR. Rozmach této odbojové činnosti znepokojil nejen luďácké představitele, ale i velení německých branných sil.

Jak známo, právě v letních měsících roku 1944 RA rozvinula širokou ofenzivu v karpatské oblasti a fronta se nezadržitelně blížila k východním hranicím Slovenska. Fašistické vojsko proto posilovalo svá obranná postavení v horském masivu Karpat. Právě tehdy koncem srpna 1944 vypuklo, zpočátku živelné a postupně spontánní povstání občanů středního Slovenska, které nabylo charakteru národního povstání. O jeho průběhu bylo napsáno mnoho publikací, a proto se o událostech s ním spojených zmiňuji jen stručně. Slovenští povstalci se plné dva měsíce bránili vojenské převaze německých elitních jednotek, především oddílů SS. Bohužel na potlačení povstání se aktivně podíleli i některé slovenské jednotky, které zachovaly věrnost J. Tisovi. Zejména smutně prosluly jednotky PO–HG (Pohotovostní oddíly Hlinkova gardy) svojí krutostí a brutalitou, ve které předčily i otrlé SS–many. Zajaté a zraněné vojáky a partyzány SNP gardisté krutě mučili, zaživa je upalovali (jak tomu bylo např. ve vápence v Kremničce). Prováděly trestné výpravy proti jejich rodinám, vypalovali jejich domy a podíleli se na transportech zajatců do KT aj. Po potlačení SNP nechal J. Tiso uskutečnit v kostele v Bánské Bystrici „děkovnou mši“, věnovanou německým jednotkám, které se účastnily tohoto tažení. Při této příležitosti J. Tiso vyznamenal přítomné fašistické důstojníky a generály nejvyššími slovenskými vyznamenáními.

V průběhu osvobozování Slovenska RA i čs. armádním sborem gen. Svobody, které probíhalo od října 1944 do konce dubna 1945, prchali s ustupujícími Němci čelní představitelé tisovského režimu, včetně J. Tisa, který však spravedlivému trestu neunikl. Především, nejvíce zkompromitovaní členové a funkcionáři HG i PO–HG se po skončení válečných operací uchýlili do emigrace v různých zemích Evropy i Ameriky, odkud šířili nenávistnou kampaň proti obnovené ČSR. Další pohrobkové slovenského fašismu však v zemi zůstali. Řada z nich se po květnu 1945 odstěhovala do českého pohraničí, kde se snažila získat novou identitu, aby tak unikla spravedlivému potrestání za spáchané zločiny.

Po osvobození Slovenska a obnovení státnosti ČSR byly na celém území Slovenska ustaveny speciální vyšetřovací komise, jejichž posláním bylo odhalit trestnou činnost exponentů tisovského režimu. Mnoho skutečných viníků však potrestání uniklo nebo byli odsouzeni k neúměrně nízkým trestům. To se týkalo i mnoha kněží všech církví, pracovníků státní a veřejné správy, včetně justice, policie, armády. Řada z nich pak vykonávala své původní povolání jako za doby slovenského státu. Ve svém nitru část z nich zůstávala věrná svým dřívějším idejím. V průběhu prvních poválečných týdnů a měsíců si většina obyvatel Slovenska představovala, že již nic nemůže ohrozit klid a bezpečí jejich domovů a rodin. Že se budou moci věnovat poválečné obnově. Především území severovýchodního Slovenska bylo velmi těžce postiženo několikaměsíčními úpornými boji o ovládnutí Karpat. Za tuto zkázu byli obviňováni nejen němečtí fašisté, ale i vojáci RA, kteří za neuvěřitelných těžkostí a ohromných lidských ztrát, museli svádět urputné boje o každou píď slovenské země.

Proto ukrajinští nacionalisté sázeli i na tuto kartu, že se jim podaří přesvědčit většinu tamních Rusínů a Ukrajinců, že banderovci přicházejí na Slovensko jako jejich pokrevní bratři., aby je osvobodili od české nadvlády a současně je ochraňovali před sovětskou okupací. Již v létě 1945 a především na rozhraní let 1945 – 1946 se banderovci stávají na východním Slovensku vážnou hrozbou, se kterou je nutno počítat. Řada jednotek UPA operovala v té době v blízkosti slovenských hranic. Při svých střetech s polskými ozbrojenými složkami byla občas donucena překročit naše hranice a uchýlit se do relativního bezpečí v rozsáhlých lesních a skalních masivech tohoto regionu. V prvním poválečném období zajišťovaly ostrahu slovenských hranic málo početné a slabě vyzbrojené jednotky finanční stráže. Proto pro banderovské velké a dobře vyzbrojené tlupy nebyl problém vnikat na naše území a pokoušet se zde nastolit režim, který tyto jednotky prosazovaly v Polsku. Proti jejich počínání byly naprosto bezmocné i málopočetné stanice NB (Národní bezpečnosti) a i další instituce státní a veřejné správy, včetně vojenských jednotek. Nejhůře na tom bylo místní civilní obyvatelstvo, které se muselo podřídit jejich zvůli.

K prvnímu většímu vpádu banderovců na naše území došlo již v srpnu 1945 v prostoru Dukelského průsmyku. Tehdy se asi 200 členná jednotka dostala až do povodí řeky Ondavy. Další skupiny pronikly až do prostoru Spišská Nová Ves. Jiné postupovaly směrem na východ do prostoru okolí Medzilaborců. Když pak byly do těchto oblastí urychleně nasazeny naše jednotky, banderovci se stáhli a vrátili se do svých základen v Polsku. Avšak krátce nato bylo zjišťováno, že na Slovensko pronikají další banderovské oddíly, které postupovaly na území okresů Svídnik, Stropkov, Medzilaborce, Humenné, Snina, Bardějov a Giraltovce. Zde žili převážně obyvatelé rusínské a ukrajinské národnosti. Dle dohadů mohlo jít o dosti početné jednotky v síle asi jednoho tisíce mužů. Jednotlivé roty a čety se pohybovaly celkem otevřeně a obce, které chtěly obsadit, předem skrytě prozkoumaly a teprve v pozdních večerních hodinách do nich vstupovaly a v ranních hodinách následujícího dne je opouštěly. Zde shromažďovaly údaje o komunistech, Židech, příslušnících samosprávy, bezpečnosti. Zpravidla, až na výjimky, však proti těmto osobám nijak nezasahovaly. Byl to spíše jakýsi zpravodajský průzkum a tyto jednotky se vyhýbaly přímým střetům s našimi vojenskými oddíly, které byly do těchto oblastí postupně nasazovány. Za strany banderovců šlo převážně o cílenou agitačně propagandistickou akci se záměrem získávat na svou stranu tamní obyvatele rusínské a ukrajinské národnosti a přesvědčovat je o správnosti a oprávněnosti jejich tažení proti komunistům, Židům, dále vyvolávat averzi proti Čechům aj.

Někdy dokonce organizovali zábavy a taneční večírky. Na těchto shromážděních vystupovali i jejich řecko–katoličtí kněží, kteří spolu s místními duchovními pořádali buď v kostelech nebo v přírodě společné bohoslužby, což mělo velký psychologický vliv na tamní bigotně věřící obyvatele. Jejich součástí byly besedy a diskuse na tehdy aktuální témata, především o boji za vytvoření Velké a nezávislé Ukrajiny, která se stane společnou vlastí všech Rusínů, Ukrajinců, dosud žijících na území SSSR, Polska, ČSR i Rumunska. Občanům rozdávali letáky v ukrajinštině a slovenštině a snažili se dělat nábor dobrovolníků do jednotek UPA. Vedle této agitační činnosti projevovali i velký zájem o zajatecký tábor německých vojáků poblíž Kysaku, který zřejmě zamýšleli přepadnout a zajatce osvobodit s cílem jejich využití pro jednotky UPA. Tento záměr jim naštěstí nevyšel neb ostraha zajateckého tábora byla značně posílena a v jeho blízkosti byly rozmístěny další vojenské jednotky.

Pro zkušené banderovské agitátory nebylo nijak obtížné, aby za podpory místních řecko–katolických kněží snadno zmanipulovali tyto prosté, často negramotné vesnické občany. Hovořili s nimi stejnou řečí, vyznávali společnou víru v Boha. Vystupovali jako neohrožení bojovníci za práva všech Rusínů a Ukrajinců a vyzývali je ke společnému boji proti sovětskému zřízení s tím, že se SSSR chystá okupovat celé Slovensko.Hovořili o tom, co se nyní údajně děje v zakarpatské oblasti USSR (bývalé Podkarpatské Rusi), kde mělo být zatčeno a vězněno tisíce tamních Rusínů, kteří se nesmířili s novými poměry. Současně s tím se snažili vyvolat averzi a nenávist vůči Čechům, které obviňovali, že opět budou chtít na Slovensku vládnout, jak tomu bylo za první republiky. Tito agitátoři též hovořili, že v Polsku i na Ukrajině bojují již statisíce Ukrajinců za svoji svobodu. Dále, že banderovci mají plnou podporu Západu a že již brzy bude svržen sovětský systém a bude obnovena svobodná a nezávislá Ukrajina.

Když banderovci zjistili, že jednotky čs. armády na Slovensku byly uvedeny do stavu bojové pohotovosti, urychleně se stahovali do Polska, aniž by došlo k větším bojovým akcím. Našim orgánům se však podařilo zajmout několik menších skupin banderovců. Jejich výslechy prokázaly tehdejší záměry UPA na východním Slovensku. Velení čs. armády, které bylo o nastalé situaci neprodleně informováno, rozhodlo, aby proti těmto vetřelcům byly nasazeny vojenské jednotky ze IV. vojenské oblasti, tj. útvarů dislokovaných na Slovensku.

Již toto první větší nasazení našich vojenských jednotek proti banderovcům prokázalo řadu objektivních i subjektivních nedostatků a překážek, které brzdily včasný a účinná zásah. V té době (srpen a září 1945) nebyla zde zprovozněna většina železničních tunelů, které byly ustupujícími Němci buď totálně zničeny nebo podminovány. Proto se přeprava početných vojenských jednotek musela uskutečňovat nákladními auty, která byla zpravidla ve velmi špatném technickém stavu. Velké problémy pak nastaly s ubytováním a stravováním vojáků.

Pod stále sílícím tlakem sovětských a polských ozbrojených sil vedení OUN i UPA usoudilo, že nazrála doba, aby banderovci rozšířili svůj operační prostor do oblasti severovýchodního Slovenska. Vedly je k tomu jak politické, tak i vojensko–strategické záměry. Předpokládali, že zde získají široké zázemí i vhodný operační prostor pro své další výboje. Dále, že budou mít dobré zásobovací zdroje a doplní své prořídlé jednotky o tamní mladé Rusíny a Ukrajince. Pragmaticky předpokládali, že v tomto hornatém, zalesněném a poměrně řídce osídleném terénu si vybudují nové základny a opěrné body.

Byli si dobře vědomi, že mají na své straně početný řecko–katolický klérus, bývalé luďácké exponenty a část pracovníků státní a veřejné správy, která působila ještě za tisovského režimu a otevřeně nebo skrytě se hlásila k fašistické ideologii. Skutečně tito bývalí exponenti, a především kněží, měli rozhodující vliv na formování názorů obyvatelstva. Velká negramotnost vesničanů, neschopnost racionálního uvažování a bigotní náboženské vnímání, to vše nahrávalo banderovským agitátorům v jejich ideologickém působení na tyto občany.

Zhruba do poloviny září 1945 se podařilo našim jednotkám bez větších potíží vytlačit banderovce zpět do Polska. Vláda a velení armády usoudily, že nebude nutné v tomto rozlehlém prostoru držet tak početné vojenské jednotky. Na ochranu hranic a přilehlé oblasti byl proto ponechán pouze omezený vojenský kontingent. Byl to však pouze zdánlivý klid. Již na přelomu listopadu a prosince 1945 překročily hranice v této oblasti další početné jednotky banderovců o celkovém počtu přes 500 mužů. Tyto tlupy však již neorganizovaly besedy, mítinky a taneční zábavy, jak tomu bylo při prvním vpádu. V plné své brutalitě ukázaly svou pravou tvář. Postupně, často i vícekrát, přepadávaly celé vesnice, jmenovitě Novou Sedlici, Zboj, Ulič, Ublu, Kolbasov a další přilehlé obce a osady. Rabovaly jednotlivé domy a násilím odcizovaly obyvatelům nejenom jídlo, ale i šatstvo, obuv i další trochu cennější předměty. Pomocí svých spolupracovníků získávaly přehled o politickém, národnostním a náboženském rozčlenění tamních obyvatel. V zápětí začaly provádět „trestní akce“ proti těm, kteří se v jejich očích provinili tím, že byli Židé, Slováci nebo členové KSS. Bestiálním způsobem byly v Uliči zavražděny 4 osoby, v Kolbasově 11 a v Nové Sedlici 3. Mimo těchto nevinných civilních obyvatel bylo v této oblasti zabito několik vojáků, příslušníků SNB a finanční stráže.

Tento banderovský vpád probíhal od 22.11. do 6.12.1945 a zúčastnily se jej jedny z nekrutějších banderovských jednotek (Miroň, Karmeluk, Sokil, Peryh, Browko a četa Horbovyj). Tato jejich brutalita vyvolala zděšení a strach v celé oblasti. Tím však série těchto hrůzných masakrů nekončila. V průběhu prosince 1945 pokračovali banderovci v těchto trestních výpravách i v dalších obcích. Opakovaně přepadávali již dříve postižené obce. Těmito teroristickými akcemi usilovali o to, aby tento prostor byl zbaven všech „nežádoucích elementů“. Chtěli donutit tamní Židy, členy KSS a pracovníky státního a veřejného aparátu, aby se z této oblasti vystěhovali.

Tato situace způsobila v několika východoslovenských okresech velký chaos. Docházelo k ochromení činnosti správních orgánů. Činnost příslušníků SNB a Finanční stráže byla úplně paralyzována. Řada z nich z obavy o své životy opouštěla své jednotky a uchylovala se do vnitrozemí. V obdobní situaci byli i pracovníci MNV. Naopak aktivisté a spolupracovníci banderovců, luďáci a ostatní stoupenci slovenského státu opět zdvíhali své hlavy a utvrzovali se v přesvědčení, že opět „přijde jejich den“.

O této hrozící situaci byla neprodleně informována čs. vláda, která na svém mimořádném zasedání předsednictva vlády dne 14.12.1945 rozhodla o přijetí rozsáhlých vojensko–bezpečnostních opatřeních v této oblasti. Uložila ministru národní obrany generálu Svobodovi nasadit do tohoto prostoru potřebný počet vojenských jednotek. Řízením všech těchto vojenských akcí byl pověřen tehdejší velitel IV. vojenské oblasti (Slovensko), divizní generál Širica, který ještě v prosinci 1945 vydal rozkaz k utvoření zvláštní skupiny pro zajištění pohraničního území (ZPÚ) severovýchodního Slovenska, složené z více vojenských jednotek (pěších, tankových, motorizovaných, ženijních, průzkumných).

Celému tomuto uskupení velel velitel 4. rychlé divize pplk. gšt. Ján Staněk, který se vyznamenal v bojích SNP, kde dostal přezdívku „železný kapitán“. Skupina pak byla označena krycím jménem „Jánošík“. Pplk. Staněk požadoval, aby k mimořádné situaci v tomto prostoru bylo vyhlášeno stanné právo. Na tento požadavek však čs. vláda z principiálních důvodů nepřistoupila. Nasazení této vojenské skupiny a její rozhodné vystoupení donutilo banderovské jednotky k urychlenému návratu do Polska. Po jejich vytlačení mimo území ČSR rozhodlo armádní velení, že vojenská jednotka „Jánošík“ zajistí ostrahu čs. hranic od Dukelského průsmyku až po státní hranici se SSSR. Počet těchto jednotek i nasazených vojáků byl však limitován. Vývoj událostí následujících týdnů a měsíců prokázal, že nebylo v silách a možnostech této vojenské jednotky zajistit neprostupnost tak rozsáhlého a členitého území, hustě zalesněné a skalnaté oblasti.

První měsíce roku 1946 vzbuzovaly u občanů severovýchodního Slovenska naději, že přítomnost našich vojenských jednotek na státní hranici je dostatečnou zárukou jejich bezpečnosti, která banderovcům znemožní další vpády do země. V celé oblasti postupně docházelo k normalizaci poměrů, k obnově chodu správy. Představitelé armády a bezpečnosti si však byli vědomi, že banderovci a jejich zdejší pomocníci se nadále budou snažit o destabilizaci poměrů na území ČSR.

V tomto směru se zpravodajským orgánům MV (Zemskému odboru bezpečnosti – ZOB) podařilo na přelomu let 1945 – 1946 rozkrýt jednotlivé články civilní sítě OUN na různých místech v celé ČSR, které sloužily jako přepážky pro banderovské kurýry. Všechny nitky směřovaly k hlavní přepážce v Praze, jejímiž řídícími orgány byli tamní řecko–katoličtí kněží. Odhalení této sítě však bylo velmi obtížné a zdlouhavé vzhledem k přísné konspiraci, kterou členové OUN důsledně dodržovali. Tímto rázným opatřením našich zpravodajců se značně zkomplikovalo kurýrní spojení mezi vedením OUN v Mnichově a vedoucími činiteli OUN a UPA na Ukrajině, v Polsku i ČSR. Vedení OUN v Mnichově však nerezignovalo. Za pomoci dosud neodhalených agentů a dalších nově získaných stoupenců OUN, převážně Rusínů, Ukrajinců, ruských a ukrajinských bělogvardějců, kteří u nás žili již za první republiky, obnovovalo zpřetrhané kurýrní spojení. Při tom byly používány nové formy a metody, které ztěžovaly jejich odhalení. A tak i v průběhu let 1946 a 1947 fungovala přes území ČSR obousměrná kurýrní síť OUN. O její konkrétní činnosti a obsahu dopravovaných zpráv se dozvídali naši, polští i sovětští zpravodajci, když se podařilo některého z kurýrů zadržet, nebo různými zpravodajskými formami agenturně–operativní nebo technické práce.

Počátkem dubna 1946 se opět situace na východoslovenské hranici dramatizovala. Dne 6.4.1946 a v následujících dnech docházelo k dalším velkým průnikům jednotek UPA na Slovensko. Perfektně vyzbrojeni a vycvičení střelci jednotek Mimoň, Karmeluk a Bir v počtu cca 500 mužů skrytě pronikli do hloubky 50 km na slovenském území. Vedení OUN a UPA se poučila z negativních reakcí slovenských občanů na masakry prováděné příslušníky UPA na okrese Snina. Účelem a posláním tohoto prvního velkého vpádu v roce 1946 bylo opětné získání obyvatel východního Slovenska na svou stranu. Dále k ovlivňování prvních poválečných voleb v celé ČSR, které se konaly 26.5.1946. Těmto banderovským jednotkám se bez větších potíží podařilo proniknout do 33 vesnic okresů Medzilaborce, Svidník, Stropkov, Humenné a Bardějov, aniž by docházelo k ozbrojeným střetům s našimi jednotkami, které se postupně uváděly do stavu bojové pohotovosti. Banderovští agitátoři zde opět vystupovali v úloze ochránců práv všech Rusínů a Ukrajinců. Znovu se konaly společné mše místních a banderovských řecko–katolických kněží. Součástí tohoto propagandistického tažení bylo i rozšiřování letáků obyvatelstvu v ukrajinštině i slovenštině. Další letáky byly v češtině a ty byly určeny českým vojákům vykonávajícím vojenskou službu na Slovensku. V nich je vyzývali, aby neplnili rozkazy svých velitelů, ale naopak aby spolupracovali s banderovci. Součástí této agitačně–propagační akce byla výzva všem slovenským občanům, aby bez rozdílu národnosti, náboženského vyznání vytvářeli vlastní ozbrojené útvary, tzv. „bílých partyzánů“. V těchto letácích byli oslovováni i slovenští vojáci jako pokrevní bratři banderovců, kteří proti nim nebudou bojovat. Současně očekávají, že každý uvědomělý Slovák přejde na jejich stranu a společně pak budou bojovat proti svým úhlavním nepřátelům – komunistům, Čechům a Rusům. Upozorňovali též ty Slováky, kteří se zbraní vystoupí proti nim, že je budou považovat za komunisty a jako s takovými budou s nimi zacházet. Letáky byly účelově propagandisticky zpracovány v těchto bodech: Rusové jsou úhlavními nepřáteli Slováků, které si chtějí podmanit, jak to udělali i s jejich krajany na Podkarpatské Rusi. Ve volbách nevolit komunisty.

Nabádali, aby letáky byly rozšiřovány do dalších slovenských oblastí. Vyzývali všechny Rusíny a Ukrajince k podpoře banderovců, zejména v jejich snažení o zřízení Velké Ukrajiny. Apelovali na získání široké podpory Slováků, především římských katolíků, evangelíků a slovenských demokratů. Aktivně působili především na slovenskou mládež. Zdůrazňovali, že bojovníci UPA budou přátelsky vystupovat vůči místnímu obyvatelstvu. Současně očekávají, že i Slováci budou stejně vstřícní a přátelští. Dále vyjádřili přání, aby občané Slovenska považovali jednotky UPA za regulérní složky ukrajinské armády, která vede legitimní boj proti všem nepřátelům svobodné Ukrajiny. Slovenští obyvatelé byli v letácích informováni o souzených a vězněných Slovácích, kteří se zasloužili o „slovenský stát“. Dále o věznění katolických kněží, připravovaném soudu s Tisem aj.

V těchto letácích se ukrajinští nacionalisté distancovali od hitlerovské genocidy Židů. Zdůrazňovali, že všichni uvědomělí ukrajinští nacionalisté usilují o rovnoprávné postavení všech národů. Letáky žádali na Slovácích spolupráci, včetně dobrovolných sbírek léčiv, zbraní, potravin, oděvů a obuvi pro strádající ukrajinské bratry. Uváděly, že banderovci napříště již nebudou komunisty fyzicky likvidovat. Budou je však kontrolovat. V těchto tiskovinách se však ani slovem nezmiňují, nedistancují od masakru 18 civilních osob v obcích sninského okresu z konce roku 1945. Je proto pochopitelné, že tento nový banderovský vpád byl nasměrován do jiných oblastí severovýchodního Slovenska, mimo uvedený okres, kde tamní občané poznali jejich pravou tvář.

Bohužel, tento v pořadí již třetí hromadný vpád banderovců na východní Slovensko prokázal nedostatečnou připravenost naší armády neprodleně a účinně proti agresorům zasáhnout již v hraničním prostoru a zamezit jejich vniknutí do takové hloubky a rozsahu, jaký se jim tehdy podařil. V obsazených 33 obcích uskutečňovali za podpory svých přívrženců i řecko–katolických kněží své propagační tažení. Opět došlo k ochromení správních orgánů. Na štěstí tentokráte banderovci nevraždili, neloupili, ani nevypalovali domy, jak tomu bylo na sklonku roku 1945. Snažili se přesvědčovat tamní obyvatele, že k nim přicházejí jako jejich přátelé a spojenci.

Čs. vláda a armáda na tento opakovaný vpád na území Slovenska patřičně reagovaly. Urychleně byla do napadené oblasti vyslána armáda (14 pěších praporů, jeden dělostřelecký oddíl, letka bitevních letounů a zvláštní stíhací skupina „Ocel“). Tehdy se již projevila součinnost a koordinace československé, polské a sovětské armády. Tak se snížil manévrovací prostor banderovců, kteří v důsledku ofenzivních akcí našich vojáků se v menších formacích větvovitě probíjeli na polské i sovětské území. Po skončení této vyčišťovací akce byla ostraha našich hranic v této oblasti posílena. Jednalo se o vyčleněné armádní jednotky „Ocel“.

Naše armáda se v té době potýkala s velkými problémy. Do vojenské služby byli povoláváni vojáci ze zálohy. Výcvik nových branců, kteří nastupovali vojenskou službu po květnu 1945, nebyl na požadované úrovni a navíc většina z nich měla tuto službu zkrácenou. To vše bylo provázeno i velkými nedostatky v materiálně–technické základně. Všechny tyto faktory, včetně nechutě většiny záložníků k výkonu další mimořádné vojenské služby, měly negativní vliv na bojeschopnost vojenských jednotek. Řada těchto okolností nepříznivě ovlivňovala i nasazení našich vojenských jednotek do bojových akcí proti jednotkám UPA.

Po pravdě je třeba uvést, že tato banderovská kampaň se setkávala s příznivým ohlasem u značné části obyvatel tamní oblasti. Banderovské letáky byly ve značném rozsahu rozmnožovány a šířeny do dalších oblastí Slovenska a povzbuzovaly sebevědomí luďáckého podzemí. V těchto letácích nadepsaných: „Za Boha, národ a doktora Tisu“, bylo výslovně uvedeno, že příchod banderovců na Slovensko je předzvěstí jeho osvobození. Z dokumentů poverenictva vnitra v Bratislavě o připravovaných akcích luďáckého podzemí vyplývá, že vedoucí činitelé tzv. „Tisových pohotovostních oddílů“, se zabývají myšlenkou spojit v příhodnou dobu tyto oddíly s banderovci. Obdobným způsobem měli postupovat i stoupenci a členové „Slovenských křižáků“ a další.

Po tomto banderovském vpádu si velení armády uvědomilo, že je nutno posilovat i ostrahu státní hranice i směrem na západ. Až doposud armáda střežila hranice od Dukelského průsmyku směrem na východ k hranicím SSSR. Ostatní hraniční úseky na severu a jihu Slovenska byly zajišťovány pouze jednotkami finanční stráže. Z rozhodnutí MNO bylo ustaveno další vojenské uskupení s krycím názvem „Otto“. Tato jednotka o síle 4 pěších praporů a rotou obrněných aut, zajišťovala velmi rozsáhlý operační prostor v celkové délce asi 200 km. Začínal od řeky Popradu a končil až u vesnic Uhla, Ulič a Nová Sedlica, kde souběžně střežily hranice další armádní jednotky.

Koncem dubna 1946 bylo na severovýchodní hranici Slovenska soustředěno velké množství našich vojenských jednotek, a to 14 pěších, motorizovaných a samopalných praporů, 2 dělostřelecké oddíly, 1 tankový prapor, letka bitevního letectva a několik dalších speciálních jednotek, rozdělených do podskupin s krycími názvy „Železo“, „Hliník“ a „Zlato“. Všechny tyto vojenské útvary byly podřízeny veliteli skupiny ZPÚ „Otto“. Na základě dosavadních zkušeností o snadné propustnosti našich hranic v této oblasti, rozhodlo armádní velení vybudovat na hranicích souvislé obranné linie s využitím široké škály ženijně–technických opatření. K posílení pěších prvosledových jednotek byla ve druhém sledu vyčleněny tankové a motorizované útvary, které by v případě nutnosti mohly být operativně přesunovány do napadených prostorů.

Podél státních hranic severovýchodního Slovenska se utvářel komplex systému ochrany státních hranic tak, aby se mohly posádky jednotlivých stanovišť podporovat kulometnou palbou a úpravou kruhových obran. Celé postavení pak bylo chráněno zátarasy z ostnatých drátů. Na nejvíce ohrožených místech byly rozmísťovány i těžké zbraně, včetně pěchotních děl. V okrajových a nepřístupných prostorách byly navíc budovány polní opevňovací objekty, dřevěné sruby se stěnami z klád, vyplněné štěrkem.

Vybudování těchto obranných stanovišť nebylo však jednoduchou a lacinou záležitostí. Vyžadovalo i značný čas, velké finanční a materiální prostředky. V té době to však bylo jediné účinné řešení, jak banderovcům ztížit jejich další výpady na Slovensko. Na několik následujících měsíců tato hraniční obrana zabránila početnějším jednotkám UPA proniknout na naše území. V souvislosti se stále se stupňující ofenzivní činností polské armády ve druhé polovině roku 1946 se jednotlivé banderovské útvary snažily probíjet na slovenské území, zpravidla bez větších úspěchů. Vzhledem k neutěšené situaci v letech 1946 – 1947 úsporná opatření postihla i resorty obrany a vnitra. Od podzimních měsíců 1946 docházelo k snižování počtu nasazených jednotek o polovinu původního stavu.

První týdny a měsíce roku 1947 probíhaly na území severovýchodního Slovenska v relativním klidu. Většina banderovských jednotek operujících na polském území se v tomto zimním období stáhla do svého rozsáhlého teritoria v polských Beskydech. Vojáci ze svazku „Teplice“ (dříve Otto) v poklidu vykonávali hraniční pochůzky a utěšovali se tím, že banderovci již dají pokoj, když poznali důkladné zabezpečení našich hranic. Navíc byli naši vojáci přesvědčováni o tom, že polská armáda bude v roce 1947 schopná se s těmito zločinci vypořádat ve vlastní zemi. Banderovci se důkladně připravovali na jarní ofenzivu. Svými veliteli byli ujišťováni, že v roce 1947 dojde k rozhodujícímu vojenskému střetu západních mocností s oslabeným SSSR. Banderovci budou mít za úkol držet v šachu celou polskou armádu.

V roce 1947 banderovci též uvažovali o vpádu na Slovensko. O těchto záměrech svědčí dokument banderovského vedení z 2.4.1947, ve kterém se mj. uvádí: „…Je jasné, že tohoto roku musíme provést vpád do ČSR jako v minulém roce provedl Mimoň, Karmeluk a Bir…Myslíte, že na to bude stačit Bir a Brodyč, Chryna se tam bojím pustit, aby nás nezkompromitoval. Mohl by se tam ještě poslat Burlák a Chromenko? Jaký je váš názor v této věci? ..“.A skutečně , již od počátku dubna 1947 zesílily banderovské sotně tlak na naše hranice v rozsahu více než 200 km. Pokud by se jim tento záměr podařil, hrozilo reálné nebezpečí jejich hlubšího pronikání směrem na západ a jih. Bohužel v řadě případů se jim tyto vpády podařily. Např. v polovině dubna nezjištěné banderovské jednotce podařilo obsadit a vydrancovat obce Vydráň a Kalinovo na okrese Medzilaborce. S sebou banderovci odvlékli 3 příslušníky Finanční stráže, které později na polském území zavraždili. Velitel IV. vojenské oblasti proto rozhodl posílit hraniční prostor Slovenska o některé další vojenské jednotky.

Vzhledem k tehdy probíhající generální ofenzivě polské armády – operace „Visla“, kdy banderovci byli nuceni opouštět svá dosavadní teritoria, se řada jejich jednotek probíjela směrem na jih s cílem proniknout na území ČSR. Od prvé poloviny června 1947 banderovské jednotky zesilovaly tlak na naše hranice se záměrem co nejrychleji projít ČSR a dostat se do okupačních pásem USA v Rakousku nebo v Německu. Operace „Visla“ narušila tak původní záměr banderovců uskutečnit rozsáhlou propagandistickou kampaň na celém slovenském území. Místo toho došlo k vynucenému ústupu třech velkých banderovských jednotek Burlaka, Chromenka a Brodyče i řady dalších menších skupin, kterým se podařilo probít na naše území.

K lepšímu pochopení cílů a záměrů banderovců s jejich vpádem do ČSR v létě 1947 je pozoruhodný obsah písemností, které vedle dalších dokumentů byly nalezeny u dvou banderovských kurýrů OUN, zadržených na našem území. V těchto dokumentech s datem 10.9.1947 krajský vedoucí OUN, Orlan, oznamuje mnichovské centrále následující: „Poslali jsme vám sotně pod vedením Burlaka, Chromenka a Brodyče. Tyto sotně dostaly svolení jít k vám. …Všichni ostatní odešli samovolně… Ti, kteří k vám neoprávněně odešli, prosím postavit před soud a vrátit do krajů k odčinění jejich viny, neboť jinak je zapíšeme do dějin jako dezertéry. To je naše neovolatelná výhrada. Kraj je do dnešního dne vyčerpaný, řady řídnou a ti potkani si šli zachránit svoji kůži …“.

Tento dokument byl zajištěn v době, kdy již končily boje našich jednotek s burlakovým oddílem v pohoří Malé Fatry. V roce 1947 prožívala celá naše republika mimořádně těžké období. Země se ještě nevzpamatovala z válečných útrap a již byla postižena jinou katastrofou, nejhorším suchem za celé 20. století., které tvrdě dopadlo nejen na zemědělce, ale na všechny občany republiky. Naše vláda tak musela přijmout řadu tvrdých úsporných opatření. Na vnitropolitické scéně se zostřovaly rozpory mezi jednotlivými politickými stranami Národní fronty. Na mezinárodní scéně se stále více vyhrocovalo nebezpečí vzniku 3. světové války.

Právě v této vypjaté vnitropolitické a mezinárodní situace došlo ve dnech 10. – 22.6.1947 ke vpádu třech velkých banderovských jednotek Burlaka, Chromenka a Brodyče, kterým se podařilo proniknout na naše území přes dobře vybudovaná ženijně–technická opatření a ostrahu hranic vojenskými prvosledovými jednotkami. Pokus o přechod jednotek Chryna a Stacha se podařilo našim hraničním oddílům odrazit.V té době, kdy uvedené tři banderovské jednotky pronikaly na slovenské území, vrcholila polská vojenská operace „Visla“. Jejich velitelé si začínali uvědomovat, pokud budou chtít oni a jejich střelci přežít, zbývá jim jediná cesta. Co nejrychleji projít nebo se probít nejkratším směrem do USA – zón v Německu nebo Rakousku. Jako nejschůdnější se jim jevil urychlený průchod přes ČSR.

Kalkulovali především s tím, že především na Slovensku jim nebude kladen žádný odpor. Předpokládali, že se jim podaří úhybnými manévry vyhnout přímým bojovým střetům s našimi vojenskými jednotkami. Počítali i s účinnou podporou rusínského a ukrajinského, ale i slovenského obyvatelstva. Dále, že slovenští vojáci a jejich velitelé nebudou proti nim útočit. Dle pozdějších poznatků příslušníků vojenského obranného zpravodajství se měli někteří slovenští důstojníci setkávat s veliteli banderovských útvarů a dojednávat s nimi jakýsi „pakt o vzájemném neútočení“ nebo dle současné naší politické terminologie „toleranční patent“. Že k těmto „dohodám“ zřejmě docházelo, svědčí okolnost, že banderovci v prvních dnech a týdnech svého tažení napříč Slovenskem, byli jen sporadicky napadáni našimi vojsky. Je však též skutečností, že banderovci dovedli mistrně využívat všech přírodních a terénních reliéfů a včas se nepozorovaně přesunout do bezpečí, aniž by jejich přítomnost naši vojáci zjistili.

Čs. vláda tak byla nucena bezprostředně reagovat na tuto novou hrozbu banderovského vpádu. Byla si současně vědoma, v jaké složité situaci se v té době naše armáda nacházela. V rámci dříve přijatých „balíčkových“ úsporných opatření na úseku MNO, byli předčasně propuštěni vojáci druhého ročníku základní služby, a to v červnu 1947, tedy právě v té nejkritičtější době. Další tisíce vojáků základní služby bylo uvolňovány pro práci v dolech, zemědělství, stavebnictví, těžkého průmyslu aj. Do zálohy navíc v té době odcházel velký počet důstojníků, rotmistrů a poddůstojníků, účastníků druhé světové války, kteří bojovali jak na západní, tak i na východní frontě. Tím došlo ke snížení akceschopnosti a bojeschopnosti armády jako celku.

V této situaci hledala naše vláda další zdroje a prostředky k účinnému boji proti jednotkám UPA. Ministru vnitra Václavu Noskovi byl dán úkol, aby urychleně zformoval z příslušníků pohraničních útvarů SNB, dislokovaných v Čechách a na Moravě, samostatný Pohraniční pluk SNB „Slovensko“. K jeho urychleném zformování došlo v době mezi 23. až 30.6.1947. Avšak i v dalších měsících, až do září 1947, byli nasazování příslušníci SNB do bojových akcí proti banderovcům, ať již v rámci Pohraničního pluku SNB „Slovensko“ nebo později do stíhacích útvarů SNB na území Moravy a Čech, kam se postupně dařilo pronikat menším banderovským skupinám. V neposlední řádě šlo o posílení početně oslabených pohraničních útvarů na hranicích jižní Moravy a jižních Čech, odkud byla odvelena značná část příslušníků do pluku „Slovensko“.

Na přelomu června a července 1947, kdy se teprve Pohraniční pluk SNB „Slovensko“ formoval a kdy byl prováděn jeho transport do ohrožených prostorů severovýchodního Slovenska, byla situace v této oblasti doslova katastrofální. Krátce před tímto vpádem , došlo k obměně většiny velitelských kádrů ZPÚ „Teplice“. Váhavost a nezkušenost nových velitelů zapříčinila opožděné nasazení všech záloh na přímé bojové akce proti banderovcům ještě v příhraničních prostorech, čehož jejich protivníci plně využili. Zkušení a v bojích ostřílení banderovští velitelé tuto nabízenou šanci nepromarnili. Po násilném překročení hranic, urychleně rozptýlili své jednotky do menších skupin, které se téměř bez jakýchkoliv potíží přesunovaly v tomto členitém a zalesněném prostoru do větších vzdáleností. Jejich úspěšný průnik na Slovensko pomohl i některým dalším méně početným banderovským útvarům je v tažení do ČSR následovat.

Nedostatek zkušených velitelů a nedostatečně vycvičených vojáků základní služby v jednotkách ZPÚ „Teplice“ byl pouze dílčím problémem. Závažné nedostatky se v prvních dnech a týdnech projevovaly i v koordinaci součinnosti dalších vojenských a bezpečnostních jednotek, které byly postupně do napadených prostorů nasazovány. Rovněž i naši zpravodajci a vojenští průzkumníci nebyli schopni odhalit včas banderovské záměry i trasy jejich přesunů. To vše mělo nepříznivý vliv na účinné a efektivní řízení těchto akcí již v prvních dnech jejich vpádu. Nově nasazované jednotky prvních ročníků vojáků základní služby, nedostatečné bojové zkušenosti jejich velitelů měly i negativní vliv na jejich morálku a sebedůvěru. Navíc velitelství ZPÚ „Teplice“mělo vážné obavy, že tento červnový nápor je pouhou epizodou, že v následujících týdnech budou pokračovat další vpády jednotek UPA, zaháněných do defenzivy v souvislosti s polskou operací „Visla“. V důsledku těchto obav velitel ZPÚ ponechal určitý počet vojáků svých jednotek k vlastní ostraze hranic. Taková byly nepřehledná situace na severovýchodním Slovensku na přelomu června a července 1947. Nyní bych se chtěl alespoň stručně zmínit , v jaké psychóze a atmosféře se formoval Pohraniční pluk SNB Slovensko. Po rozhodnutí předsednictva vlády ČSR o jeho zřízení uložil ministr vnitra jeho realizaci veliteli SNB Útvaru 9600 Praha. Velitelé podřízených jednotek (pluků a praporů) neprodleně dostali směrná čísla, kolik příslušníků z jejich útvarů bude vyčleněno pro nasazení do Pohraničního pluku SNB.

Na mnoha pohraničních útvarech se prováděl nábor do pluku na základě dobrovolnosti. Nejinak tomu bylo u tehdejšího SNB Útvaru 2595 Králíky, kde jsem byl tehdy zařazen. Velitel útvaru štábní strážmistr E. Valenta na setkání prohlásil, že z nás tam nechce nikoho posílat „na rozkaz“, jak se to praktikovalo za první republiky i za protektorátu. Věří, že všichni pochopíme vážnost a naléhavost situace a dle toho se rozhodneme. Skutečně se nás přihlásilo daleko více, než bylo pro náš útvar určeno. Velitel pak provedl restrikci přihlášených. Následující den jsme odjížděli s nařízenou výzbrojí a výstrojí na velitelství praporu do Hradce Králové, kde došlo k soustředění celého kontigentu za hradecký prapor.

Po příjezdu na velitelství praporu jsme se setkali s dalšími kamarády, s kterými jsme sloužili u 4. roty PP 1 NB. Mezi nimi byli i moji přátelé Vláďa Kytýr a Bedřich Starý. Všichni jsme měli výbornou náladu a čišel z nás přehnaný optimismus, jak si s těmi „benďáky“ na Slovensku poradíme. Naše tehdejší „zelené mládí“ a víra, že se nám přece nic stát nemůže (po tom, co jsme prožili za německé okupace, i v předchozích dvou letech hraniční služby), nás v to utvrzovala. Žádný z nás neměl ani stín potuchy, jaké těžkosti a svízele nás budou v následujících týdnech a měsících potkávat a jako dlouho tam většina z nás bude působit,

Z této družné zábavy jsem byl vyrušen dozorčím důstojníkem praporu, abych se ihned ohlásil velitele praporu O. Malého. Od něho jsem se dozvěděl o personálních změnách. Mé zařazení na Slovensko bylo zrušeno. Byl jsem dočasně ustanoven do funkce velitele v útvaru v Králíkách. Se smíšenými pocity jsem se rozloučil s kolegy, kteří se připravovali na železniční transport a vrátil jsme se ke svému útvaru do Králík.Tam jsem prožil dalších šest týdnů. Teprve 10.8.1947 jsem mohl odjet za svými kolegy na Slovensko, kteří tam za tu dobu prožili řadu bojových šarvátek s těmito zákeřnými a ničeho se neštítícími zločinci.

Na útvaru v Králkách jsem se z nadřízeného velitelství dozvěděl, že dne 4.7.1947 došlo k autohavárii našeho nákladního vozidla, které přepravovalo kolegy do jejich operačních prostorů. Tato si vyžádala smrt čtyř našich příslušníků (řada dalších utrpěla různá zranění). Mezi mrtvými byli i moji dva kamarádi V. Kytýr a B. Starý, kteří nedlouho předtím šířili v celém kolektivu shromážděných v Hradci Králové dobrou náladu, elán a optimismus, aby nato zakrátko položili své životy „na oltář vlasti“.V následujících týdnech a měsících umírali v bojových akcích další a další naši kolegové, jak v rámci Pohraničního pluku SNB Slovensko, tak i v později zřizovaných pátracích a stíhacích skupinách SNB zformovaných na severní, jižní Moravě a v jižních Čechách.

Bezpečnostní situace v tomto prostoru se zhoršovala ze dne na den. V ohrožených oblastech opět docházelo k anarchii, zejména k narušování výkonu státní i veřejné správy.Situace nabývala charakteru a rozměru přímého ohrožení bezpečnosti a integrity tehdejší ČSR. Právě v této době rozhodlo armádní velení, že jednotky ZPÚ Teplice budou přeměněny v samostatné stíhací skupiny, bez územního omezení jejich činnosti. Jejich součástí byly i prapory aspirantů (absolventů a posluchačů škol důstojníků v záloze) s krycími názvy Lev Rys, Tygr., dále prapor Orel, tvořený instrukčním praporem z poddůstojnických škol a nově zformovaný pluk Slovensko. Velitelství skupiny Teplice se vzhledem k měnící se situaci operativně přesunovalo do prostoru, kde bylo těžiště akcí našich jednotek. V první fázi to bylo Humenné, později Prešov, Spišská Nová Ves, Bánská Bystrica a další. Při tomto velitelství byl dislokován i štáb velitele pluku Slovensko. V době, kdy byl pluk SNB Slovensko formován, se původně počítalo, že jeho jednotky, prapory, roty a samostatné čety, převezmou ostrahu čs.–polských hranic na území severního a severovýchodního Slovenska.

Vzhledem ke změněné situaci, kdy banderovské jednotky v krátké době pronikly do slovenského vnitrozemí a rozšířily svůj prostor do ostatních oblastí Slovenska, byly jednotky Pohraničního pluku SNB Slovensko bezprostředně nasazovány do přímých bojových akcí v součinnosti s vojenskými jednotkami. Početní stav pluku tehdy činil cca 1 400 příslušníků. Pluk se zpočátku skládal ze dvou praporů, s krycími názvy Javor a Osika a byl postupně doplňován o další samostatné útvary. V červenci a počátkem srpna 1947 byli naši příslušníci nasazování do akcí na území okresů Snina, Humenné, Medzilaborce, Svidník, Stropkov, Bardějov a postupně do některých dalších.

V té době již rozčleněné banderovské oddíly postupně pronikaly jihozápadním směrem. Již v této první fázi se našim jednotkám podařilo zajmout několik desítek banderovců. Někteří se dokonce vzdávali dobrovolně. Od nich se naši zpravodajci a velitelé dozvídali o záměrech a cílech tohoto banderovského tažení. Byly zjišťovány konkrétní poznatky o jednotkách, které se této akce účastnily, jména jejich velitelů i trasách jejich pochodu napříč celou ČSR.

Především se jednalo o sotně Chromenko, Burlak a Brodyč. Tak například sotňa Chromenko měla v době červnových vpádů více než 100 mužů. O první průnik se pokusila již 10.6.1947. Tenkrát se probila až do prostoru obce Osadné, odkud pak byla našimi jednotkami vytlačena zpět za hranice. 17.6.1947 znovu zaútočila na naše hranice. Tentokrát se její záměr zdařil, když se pevně zachytila na našem území. Přes značné ztráty, které v následných bojích utrpěla, se jí později podařilo i se svým raněným velitelem projít Slovenskem, Moravou a v prostoru jižních Čech se dostat do USA–zóny v Rakousku.

V noci z 21. na 22.6.1947 pak na slovenské území pronikla nejnebezpečnější a nejpočetnější sotňa Burlak. Ta se bez větších problémů dostala přes ženijně–technické zátarasy a naše menší prvosledové jednotky se jí nepostavily na účinný odpor. Úspěšnými průniky sotní Burlak, Chromenko, a Brodyč se jejich velitelé snažili co nejrychleji projít napříč ČSR, dostat své jednotky do bezpečí v USA–zónách Rakouska a Německa a přitom se pokud možno vyhýbat bojovým střetům s našimi jednotkami. Tomuto cíli podřídili svou taktiku a strategii, aby přiměli své podřízené bojovníky k maximálnímu vypětí sil. V průběhu jejich tažení na našem území se projevovaly i snahy o dezerci především násilně mobilizovaných Ukrajinců, kteří si začali uvědomovat beznadějnost své situace.

Tak např. velitel sotně Chromenko přesvědčoval své střelce, že po úspěšném překonání slovenských hranic budou pro ně na území ČSR připravena letadla, kterými se bezpečně dostanou do Rakouska nebo Bavorska. Chromenko byl též známý svou krutostí a přísností. Kázeň v jednotce si udržoval drastickými prostředky, včetně trestů smrti. Ranění a těžce nemocní střelci byli zpravidla ponecháváni svému osudu s tím, že jim bude poskytnuto ošetření československým zdravotnickým personálem. V některých případech nechal vlastní raněné usmrcovat příslušníky „polního četnictva“.

V sotni Burlak byla situace trochu odlišná. V Polsku byla považována za jakousi elitní jednotku, která zpravidla dostávala ty nejtěžší úkoly. Dokázala se úspěšně probít z mnoha obkličovacích operací polské armády. Též při jejím průniku napříč Slovenskem byla považována za nejnebezpečnější a nejzákeřnější banderovskou jednotku vůbec, na jejíž vrub padlo nejvíce našich vojáků i příslušníků SNB. Měla velmi kvalitní výzbroj. Nejméně 12 LK sovětské výroby a velké množství dalších moderních lehkých pěchotních zbraní, včetně ručních granátů.

Burlak se jmenoval Volodymir Sčihelskyj, roč. 1920. Pocházel ze Lvova. Studoval gymnázium, které nedokončil a stal se obchodním příručím. Již od mládí byl vychováván v duchu extrémního ukrajinského nacionalismu. Své první bojové zkušenosti získal jako dorostenec ukrajinského Sokola ve svém rodišti. V 18ti letech se na podzim roku 1938 dostal se svými přáteli na tehdejší Podkarpatskou Rus, kde se s nimi aktivně zapojil do činnosti v Karpatské Síči. Tam získal nižší velitelskou funkci. V březnu 1939 se zúčastnil bojů, nejprve proti naší vojenské posádce v Chustu a později proti okupujícím maďarským honvédům. Po rozbití své jednotky ustoupil s přeživšími spolubojovníky do Rumunska. Rumuni ho však předali Maďarům. Z maďarského zajetí ho osvobodil vstup do ukrajinského legionu. Po přepadení Polska se zúčastnil hromadných pogromů na Poláky a Židy.

Po napadení SSSR nastoupil do ukrajinské policie, kde dosáhl důstojnické hodnosti. V červenci 1944 přešel s celou svojí jednotkou do útvarů UPA, kde se stal velitelem sotně. Jeho útvar pak operoval v polských Karpatech, odkud se koncem června 1947 probojoval na slovenské území. Byl bezesporu schopným velitelem, dobrým organizátorem a agitátorem, který si v jednotce udržoval plnou autoritu. V jeho sotni se nacházel i vyšší funkcionář UPA a OUN ing. Lubomír Bachtalovskyj – krycím jménem Zenko. Dále ukrajinská učitelka Olga Chanasová, krycím jménem Ofélie, která byla jeho milenkou.